Larva

Autor: Oto Petřík 

Larvální stádium je nejdelší období v životě brouka. Zahrnuje proces hromadění látek, které jsou nutné k přeměně v sexuálně dospělého jedince. Larva tedy během svého vývoje pouze a jen přijímá a vylučuje potravu. Protože však povrch larvy tvoří nerostoucí pokožka, musí ji larva čas od času svlékat, podobně jako had. Larva brouka prochází během svého vývoje třemi svleky - tzv. instary, které se mezi chovateli označují jako L1, L2 a L3. Každý svlek je dobře odlišitelný podle změny velikosti chitinového exoskeletu hlavy larvy, který má pro každý instar pevnou velikost.

Když larva dosáhne třetího instaru, je u ní již možné poměrně snadno rozeznat pohlaví. Částečnou pomůckou je velikost hlavy, kdy samec mívá hlavu mnohem větší než samice. To však není spolehlivé, neboť se nám může v chovu vyskytnout malinký samec nebo naopak velká samice, takže měřítko hlavy nám nebude k ničemu. Spolehlivým znakem pro určení pohlaví zlatohlávků je výskyt nebo naopak absence černé skvrny na břišní straně posledního článku zadečku na tzv. Haroldově orgánu. Černá skvrna na první pohled připomíná místo kořínku chloupku, kterými je larva pokryta, je však tlustší a chloupek vždy chybí. Čím je larva větší, tím je skvrna větší a je tudíž snazší pohlaví rozeznat. Samec tuto skvrnu na zadečku má, u samice chybí. S trochou cviku a po případném očištění zadečku larvy tak lze během pár vteřin spolehlivě určit pohlaví budoucích imag.

Larvy můžeme ponechávat v substrátu, kde se vylíhly, aby se zde dále vyvíjely (např. u Pachnoda marginata lze tímto způsobem chovat nepřetržitě brouky při samovolném vývoji několik generací po sobě jen s občasnou výměnou substrátu). Je však lepší odrostlé L1 larvy vybírat a chovat v oddělených boxech. Na to jsou ideálně plastové boxy, které jsou velikostně úměrné velikosti a počtu larev v nich. Platí, že čím více má larva místa, tím lépe prosperuje a vyroste z ní větší brouk. Některé larvy lze chovat po celý jejich vývoj pohromadě, některé druhy jsou ale zejména v L1 a L2 instaru kanibalistické a je třeba je chovat po jedné v menších boxech nebo v malém množství ve velkých boxech (např. 5 ks na 10 L). Přijímají bukovou hrabanku nebo trouch podle skupiny brouků. Larvy lze přikrmovat, a to zeleninou, psími granulemi, kravským hnojem, rašelinou, otrubami, kuklami bource morušového, menšími larvami jiných brouků apod.

Na jejich chov jsou vhodné plastové nádoby rozličných tvarů, nejpraktičtější jsou klasické plastové boxy nebo kbelíky. Pro L1 postačí krabičky o objemu 100-200 ml, pro larvy větších instarů objem boxu úměrně zvětšujeme podle velikosti larvy. Například pro larvy kanibalistických druhů Eudicell postačí v L3 stádiu box o objemu 500 ml, ale naopak pro veliké larvy rodu Mecynorhina je záhodno sáhnout po větších, alespoň dvoulitrových nádržích. Můžeme sice dochovat tyto velké larvy v 500 ml krabičkách, ale jejich velikost při stejné výživě nikdy nebude stejná jako u larev chovaných ve třílitrových boxech. Pokud chováme více larev v jednom boxu, je možný chov v boxu menšího objemu, než by byl nutný pro chov larev odděleně (například 10 larev Eudicell, které by normálně potřebovaly každá 500 ml box, bude mít zcela dostačující prostor ve společném třílitrovém boxu).

Obecně platí, že pokud se larvy aktivně nepožírají, je lepší chovat pohromadě. U některých druhů to znamená nutnost sáhnout po větším objemu boxu, některé druhy se však nepožírají ani při malém objemu a nedostatku potravy (např. Chlorocala). Společný chov prospívá jednak z důvodu synchronizace kuklení larev, jednak z důvodu, že některé larvy si vzájemně předávají symbiotické mikroorganismy pomáhající k trávení (typicky velcí nosorožíci rodu Megasoma).